Mám doma kamarádku Madlu. Je to přítulná kočička a protože je proti mně malinká, snažím se být velkorysá. Chodí si domů jen na pomazlení a granulky, občas přinese i ulovenou myšku. To ji pak panička domů nechce pustit a já se potichu pro sebe uculuji. Panička ji často chová na klíně, na to jsem bohužel moc velká, ale vím, že kdybych byla menší, neodepřela by mi to. Tak si položím hlavičku na její koleno, abych se ji připomněla. Madla mi ve své misce nechává vždy pár granulek, abych si mohla smlsnout. Občas se jdu do její misky podívat, hlavně však nenápadně, abych nebyla přistižena. Já svoji porci granulí vždy slupnu celou, s nikým se nepodělím. To už je naše labradoří povaha, že jsme doslova bezední. Kdybych dostala dvě porce, určitě je do sebe naláduji a nenechám jedinou granulku.
Kočka se neuvěřitelně často myje a panička o ní říká, že je čistotná. Olizuje si packy i bříško a tlapkou se umyje i za oušky. Když se mi stal úraz na tlapce, taky jsem si ji chtěla olizovat. Ale jak to, že mne panička vůbec nechválila? Naopak. Nejprve mi s paní doktorkou schovala tlapku do obvazu a potom do ponožky. Pořád jsem byla napomínána, abych si nemocnou tlapku nelízala, nestahovala si ponožku. Pod hrozbou náhubku jsem na to rezignovala. Sice mi pořád vrtá hlavou, proč jeden je za olizování kožíšku chválený a
druhý ne, ale tak to už v životě chodí.
