Je to ten bílý autobus?
Autobusová nádraží nebývají vždy pro nevidomého přátelská. Co třeba Florenc? Dokázaly jsme ji s Liou docela zvládnout, ovšem zádrhel přišel v podobě rozkopané části nádraží. A jak to bývá se zákonem schválnosti, ano, rozkopaná byla právě ta část, kudy jsme se to naučily procházet. A tak nám nezbývalo po několik měsíců, než vyhledávat pomoc. Doprovodila mne kamarádka, potom už jsem ovšem zjistila, že si budeme muset poradit sami.
Ale ano, lidé jsou i docela ochotní. Ne všichni, na první pokus jsme vždy úspěšné nebyly. Jedna paní nás zastavila u přechodu pro chodce se slovy: „Tudy nemůžete projít, je to tam rozkopané.“
A prosím vás, můžete mne doprovodit na nástupiště 14?“
„Jéje, to já vůbec nevím, kde to je!“ vyděsila se paní a dala se na ústup.
Připletl se k tomu jakýsi mladý muž. Chvíli se rozhlížel. „To bude támhle.“ Patrně kamsi ukázal. Ale ukazujte někam slepému.
Přišla další paní s dotazem: „Mohu vám nějak pomoci?“
UFF, tak tahle paní bude asi moje spása! Říkám ji, na které nástupiště potřebuji a paní mne doprovází. „Stojí tam nějaký bílý autobus, to je ten váš?“
„Asi se raději podíváme, kam jede, já opravdu nevím, jestli by měl být autobus bílý.“ Paní asi dochází, že to nebyla nejlepší otázka, ale usmíváme se. Poděkuji za doprovod a paní pospíchá na své nástupiště.
Podzimní sluníčko svítí a je před námi dlouhá cesta z Prahy domů. Ale s dobrým pocitem, že jsme to přece nějak zvládly a že se opět našla ochotná duše.
