Něco o dětství vodicího psa.
Jako štěňátko jsem byla vybrána pro práci vodicího psa a proto už od útlého mládí se začalo s mojí důslednou výchovou. Dostala jsem se do rodiny předvychovatelů do Roztok u Prahy. Milá rodina, ale k mému štěstí dostatečně důsledná, abych se nenaučila dělat nepřístojnosti. Jako třeba spaní v posteli či na sedačce. Taky jsem musela zvládnout základní poslušnost a čistotnost v bytě. Do Střediska pro výcvik vodicích psů jsem jezdila se svými předvychovateli na srazy, tady jsem se potkávala s dalšími psími adepty na vodicího psa. Přísně bylo sledováno moje chování, poslušnost, ale také zdravotní stav. Pak jsem bohužel musela svoji předvychovatelskou rodinu opustit a nastoupit do školy. Bylo to smutné, ale dostala jsem prima cvičitelku Soňu a s tou jsme si dobře rozuměly. Výcvik vodicího psa trvá dle individuálních schopností 6-8 měsíců. Každý pejsek je individualita, stejně jako člověk. A tak se už během výcviku vybírá vhodný pes pro určitého žadatele. Tedy skupina psů a skupina žadatelů. A teď to spárujte tak, aby si všichni padli do oka a dobře se jim spolu ťapalo! Někdy to nebývá snadné.
A tak se jednoho zářijového dne roku 2007 objevila ve Středisku pro výcvik vodicích psů moje panička. Pod vedením cvičitelky Soni jsme se šly společně projít. Sluníčko pěkně svítilo, ale já měla pořádnou trému. Zalíbím se, nebo ne? Panička navíc dostala na vyzkoušení ještě jednoho psa a to velmi fešného zlatého retrivera. Pak se musela rozhodnout a vím, že to ani pro ni nebylo snadné. Dnes nás obě těší, že si vybrala mne. Výcvik jsem zakončila zkouškou a hajdy do aktivní služby. Předání proběhlo v říjnu a to nejprve v Praze a poté ještě v místě trvalého bydliště. Zvykala jsem si na paničku, její hlas a moc mne těšilo, že už nejsem v kotci s ostatními pejsany, ale že mám svoji paní pořád u sebe. Společně jsme cvičily po městě, ve volných chvílích jsme si hrály a dostávala jsem spoustu psích dobrot. Příjezd do nového domova byl pro mne velkým zážitkem. Vyrostla jsem v Praze a najednou jsme byli na vesnici, kde to všechno úplně jinak voní, je tam minimum chodníků a spousta neznámých tvorů. Panička mi však slíbila, že do Prahy budeme společně jezdit každý týden, neb tam má práci v keramické dílně. Ovšem musím říct, že se mi nakonec na vesnici začalo líbit. Po prvním šoku z ječících hus a divoce kdákajících slepic, jsem uznala, že mít kolem sebe spoustu zeleně, není vůbec k zahození. Taky můžete zaběhnout pod strom a sklízet padající ovoce. Časem jsem pochopila, jak omezení jsou domácí opeřenci a že kupky sena, které vypadají tak divně, se nedají na ústup, ať na ně štěkám, jak chci dlouho. ňafat z balkonu na cizí lidi je taky docela zábava, neb jsem velký pes a kdo neví, že jsem vlastně hodná, může se i pěkně leknout.
Doma mne čekali ještě další kamarádi. Kluci Tomáš a Michal, tehdy chodili ještě na základní školu a starší psí kamarádka Luci. Později k naší smečce přibyla ještě kočka Madla. V přízemí rodinného domku pak bydlí rodiče mojí paničky. A se všemi jsem se bouřlivě pozdravila a věděla jsem, že tady budu určitě šťastná.
